Obsedantně kompulzivní porucha (OCD) je běžná dlouhodobá duševní nemoc, charakterizovaná obsedantními myšlenkami a kompulzivním chováním.
Přečtěte si více o symptomech, léčbě a zvládání nemoci.
OCD je duševní nemoc, která může ovlivňovat myšlenky i chování. I když se může vyvinout v dětství, obvykle se objevuje v rané dospělosti.
Lidé s OCD mají obsedantní a nechtěné myšlenky, představy nebo nutkání. Často se s těmito myšlenkami vypořádávají nebo je neutralizují tím, že provádějí kompulzivní a opakující se chování. Tím může vzniknout cyklus opakovaných, nekontrolovaných a nechtěných myšlenek a chování, které mohou mít významný dopad na jejich každodenní život. Například osoba s obsedantním strachem z vloupání může opakovaně a velmi intenzivně kontrolovat zámky dveří a oken.
Mnoho lidí má v určitém okamžiku podobné stresující a nechtěné myšlenky a nutkání dokončit opakované chování, ale to může být krátkodobé a neznamená to, že mají OCD. U OCD jsou stresující myšlenky a opakující se chování trvalé. Lidé s OCD budou se svými obsedantními myšlenkami stále bojovat, i když vědí, že nejsou založené na skutečnosti.
Kompulzivní chování, které jednotlivci používají v reakci na své obsedantní myšlenky, může dočasně zmírnit úzkost, ale obsese a úzkost se brzy vrátí a tím cyklus znovu začíná.
OCD je jedna nemoc, ale projevovat se může různými způsoby. Většina lidí s OCD má jak obsedantní myšlenky, tak kompulze, ale lze mít jen jedno bez druhého. Kromě toho se typy obsedantních myšlenek a nutkavého chování mezi jednotlivci liší; například někteří lidé se mohou zaměřovat na čistotu, zatímco u jiných je příznakem shromažďování.
Někteří odborníci se domnívají, že OCD začínající v dětství se liší od OCD dospělých. Jedna studie zkoumající páry dvojčat ukázala, že geny hrají větší roli u OCD začínající v dětství, než u OCD, jejíž příznaky začínají v dospělosti[1].
Studie prevalence OCD u lidí ve věku starších 20 let v 17 hlavních evropských zemích přinesla odhad, že v roce 2019 bylo 6,4 milionu případů, a předpovídá 12měsíční prevalenci v roce 2029 v rozmezí od 16/1 000 v Itálii do 17/1 000 v Norsku[2].
Celosvětový výskyt OCD se odhaduje na 1,5 % u žen a 1,0 % u mužů. Muži jsou častěji postiženi v dětství, zatímco ženy mají mírně vyšší prevalenci v dospělosti[3],[4]. Tato nemoc postihuje lidi všech pohlaví, etnických skupin a socioekonomických postavení.
Lidé s OCD mohou mít příznaky obsesí, kompulzí nebo obojího. Příznaky mohou negativně dopadat na všechny aspekty jejich života, jako je práce, škola a osobní vztahy.
Lidé s OCD trápí opakující se nežádoucí a nepříjemné myšlenky, známé jako obsese. Mohou také pociťovat potřebu dokončit určité opakující se chování s cílem na tyto myšlenky reagovat a neutralizovat je; tyto myšlenky jsou známé jako kompulze. Mezi běžné příznaky patří:
Ačkoli některé obsedantní myšlenky mohou být pro lidi s OCD děsivé, mít je ale v žádném případě neznamená, že na základě nich budou jednat.
Ne všechny kompulze mají zřejmou nebo logickou souvislost s obsedantní myšlenkou, která slouží k neutralizaci; předvádění chování však může jednotlivci poskytnout určitou úlevu od této myšlenky.
Někteří jedinci s OCD mohou mít také tik. Jedná se o náhlé opakující se pohyby, jako je například mrkání, grimasy nebo škubání hlavou nebo rameny, nebo hlasové projevy, jako je opakované odkašlávání, smrkání nebo chrochtání.
Příznaky OCD mohou přicházet a odcházet a mohou se časem zlepšovat nebo naopak zhoršovat. Většině lidí s tímto onemocněním pomůže léčba zvládat jejich příznaky a snižovat dopad na jejich každodenní život.
U dětí obvykle rozpoznají příznaky OCD rodiče nebo učitelé, zatímco mnoho dospělých hledá podporu v okamžiku, když si uvědomí, že jejich obsedantní myšlenky a chování nejsou založeny na skutečnosti a ovlivňují kvalitu jejich života.
V nejzávažnějších případech opakované rituály vyplní celý den pacienta a znemožní tím jeho normální denní rutinu.
Lidé s OCD obvykle nejprve vykazují mírné příznaky obsese a kompulze, které se mohou časem zhoršovat. K časným příznakům může patřit opakující se chování a nastavování způsobů, jak věci dělat, problémy se vztahy a shromažďování.
Často si rodiče nebo učitelé nejprve všimnou prvních příznaků u dětí. Jsou podobné příznakům dospělých a může se jednat o posedlost bacily, hledání ujištění nebo neustálé kontroly věcí a obavy, že by se mohlo něco stát.
Přesné příčiny OCD jsou neznámé; předpokládá se však, že mezi rizikové faktory patří genetika, složení mozku a širší prostředí.
Existuje celá řada možných příčin OCD. Může se vyvinout v důsledku genů; ti, kteří mají rodiče nebo sourozence s OCD, jsou vystaveni vyššímu riziku rozvoje této nemoci.
Mohla by také existovat spojitost mezi příznaky OCD a abnormalitami v určitých oblastech mozku, ale tato spojitost není objasněna a výzkum pokračuje. Někteří lidé s OCD mají v mozku oblasti s neobvykle vysokou aktivitou nebo nízkou hladinou chemikálie serotoninu.
OCD se může častěji vyskytovat u lidí, kteří byli šikanováni, zneužíváni nebo zanedbáváni, a může být vyvolána důležitou životní událostí, jako je stát se rodičem nebo trpět zármutkem. Může se také s větší pravděpodobností vyvinout u vysoce metodicky založených lidí s vysokými osobními standardy nebo u těch, kteří jsou obecně úzkostliví s velmi silným smyslem pro odpovědnost za sebe a ostatní.
V některých případech se u dětí mohou rozvinout příznaky OCD po streptokokové infekci – stav je známý jako „dětská autoimunitní neuropsychiatrická porucha spojená se streptokokovými infekcemi“ (PANDAS). PANDAS nastává náhle, symptomy se objevují zdánlivě přes noc a má velmi vážný dopad na život dítěte.
U osob s OCD pravděpodobně hrají roli geny, což znamená, že se vyskytuje v rodinách. Příčiny OCD však nejsou jasné a mohou se uplatňovat i další faktory, jako jsou životní zkušenosti.
OCD může postihnout muže, ženy a děti. Někteří lidé začnou mít příznaky brzy, často kolem puberty, ale nemoc obvykle začíná v rané dospělosti.
U žen se někdy může vyvinout OCD během těhotenství nebo po narození dítěte. V tomto případě se obsese budou běžně týkat obav z ublížení dítěti, s nutkáním opakovaných kontrol dechu dítěte.
OCD neohrožuje život. Její dopad se může v průběhu času lišit podle závažnosti příznaků. Obsedantní myšlenky a kompulzivní chování mohou během doby přirozeně slábnout nebo sílit. Léčba a mechanismy zvládání mohou pomoci lidem postiženým OCD zvládat následky příznaků a dlouhodobě zlepšit celkovou kvalitu života.
Většina lidí je diagnostikována přibližně ve věku 19 let, přičemž příznaky se obvykle objevují dříve u chlapců než u dívek. Může však nastat i nástup po 35. roce života.
OCD musí diagnostikovat zkušený odborník v oblasti duševního zdraví. Obecně budou s pacientem hovořit o jeho obsesích a kompulzích, o tom, jak často se vyskytují, o dopadu na každodenní aktivity této osoby a celkovou kvalitu a radost ze života.
Pro diagnózu obecně platí, že by příznaky měly být přítomny hodinu nebo déle každý den a měly by mít dlouhodobý dopad na život a aktivity pacienta.
K měření závažnosti OCD lze použít hodnotící škály. Globální obsedantně kompulzivní škála Národního institutu pro duševního zdraví (NIMH-GOCS) se používá k posouzení celkové závažnosti OCD na stupnici od 1 (minimální příznaky) do 15 (velmi závažné), zatímco Yale-Brownova obsedantně kompulzivní škála se používá k měření závažnosti příznaků OCD, aniž by byla ovlivněna typem přítomných obsesí nebo kompulzí. Tuto stupnici používají lékaři k hodnocení symptomů, od neexistujících po extrémní, se samostatnými mezisoučty pro závažnost obsesí a kompulzí[5].
K poskytnutí správné léčby budou muset zdravotníci vyloučit jakákoli další možná duševní onemocnění, která mohou způsobit příznaky, a zvážit jakékoli další nemoci, které pacient může mít (například deprese, úzkost nebo porucha příjmu potravy).
Neexistují žádné fyzické testy, které se dají použít k diagnostice OCD. Diagnostikuje se na základě konzultací se zkušeným odborníkem v oblasti duševního zdraví, který dokáže posoudit pacientovy myšlenky, chování a jejich dopad na každodenní život.
OCD může být pro postiženého jedince a jeho blízké stresující; léčba ale může pomoci příznaky zvládat. Může zlepšit každodenní život a pomoci postiženým užívat si vztahů a trávit lépe čas s přáteli a volno.
OCD se obvykle léčí psychologickou terapií, léky nebo kombinací obou. Přestože většina pacientů s OCD na léčbu reaguje, někteří budou i nadále mít příznaky.
Někdy mají lidé s OCD také jiné duševní poruchy, jako je úzkost, deprese nebo tělesná dysmorfická porucha. Tyto skutečnosti je třeba vzít v úvahu při diskusi o potenciální léčbě.
U relativně mírné OCD se obvykle doporučuje krátký léčebný cyklus. Lidé se středně závažnými příznaky mohou potřebovat delší léčbu a případně i léky, a většina bude na léčbu reagovat. Lidé se závažnější OCD budou zpravidla dostávat terapii i léky a někteří mohou být odkázáni na odbornou podporu duševního zdraví.
Obvyklou medikací používanou k léčbě OCD jsou antidepresiva skupiny SSRI, známé jako selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu. Ty mohou pomoci zmírnit příznaky změnou rovnováhy chemických látek v mozku.
U některých pacientů může trvat několik týdnů, než se léčba projeví, ale u jiných se její efekt projeví mnohem rychleji.
Pacienti léčení SSRI smí tyto léky vysadit pouze pod dohledem svého lékaře, protože u některých osob se mohou vyskytnout nežádoucí účinky.
K dispozici je několik různých SSRI a ti, kteří nereagují na jeden lék, mohou reagovat na jiný. Lékař pomůže najít správný lék pro každého jednotlivce.
Někteří lidé mohou zjistit, že SSRI nejsou vůbec účinná, v takovém případě mohou být místo toho předepsána specifická tricyklická antidepresiva (TCA), která také inhibují zpětné vychytávání serotoninu
K terapii OCD se často používá typ kognitivní behaviorální terapie (CBT), který se nazývá expozice a prevence reakce (Exposure and Response Prevention, ERP).
Znamená to, že terapeut ve spolupráci s pacientem identifikují různé elementy příznaků – myšlenek, pocitů a chování.
Během sezení jsou pacienti vybízeni k tomu, aby čelili svému strachu a obsedantním myšlenkám a nepokračovali ve svém obvyklém neutralizačním kompulzivním chování. To je známé jako prevence reakce. Pomáhá pacientům konfrontovat své myšlenky a obsese způsobem, který snižuje úzkost, kterou cítí v reakci na ně, a učí se, že jejich obavy nemají kořeny ve skutečnosti.
Terapeut bude s pacienty pracovat dlouhodobě, počínaje těmi obsesemi, které způsobují nejméně úzkosti až po ty, které působí největší utrpení.
K dispozici mohou být také neuromodulační techniky, kdy se ke změně nervové aktivity používá chemický nebo elektrický stimul. Tyto techniky zahrnují: transkraniální stimulaci stejnosměrným proudem (tDCS), při níž je na pokožku hlavy aplikován slabý elektrický proud; opakovanou transkraniální magnetickou stimulaci (rTMS), což je neinvazivní technika, která využívá elektrické proudy k modulaci neuronové aktivity; a hlubokou mozkovou stimulaci (DBS), která zahrnuje chirurgickou implantaci elektrody k aktivaci nervových obvodů. Neuromodulační techniky se u OCD dosud používaly hlavně ve výzkumném kontextu, ale rTMS byla nyní schválena v USA[6].
Lidé s OCD by měli jíst normální, zdravou, vyváženou stravu a dbát na to, aby jedli pravidelně, aby jim neklesla hladina cukru v krvi, protože to může způsobit špatnou náladu. Vhodnými potravinami, které je třeba zahrnout do jídelníčku, jsou ořechy a semena, bílkoviny (vejce, fazole a maso) a komplexní sacharidy, například celozrnné výrobky, zelenina a ovoce. Kofein by měl být omezen.
Udržování zdravého životního stylu může lidem s OCD pomoci. Cvičení prospívá celkovému fyzickému a duševnímu zdraví a často se doporučuje jako jeden z hlavních způsobů léčby mírné deprese. Pravidelné cvičení pomáhá zvýšit sebevědomí a podporuje pozitivní náladu.
Cvičení nemusí být považováno jen jako součást organizované činnosti; může být jednoduché, jako třeba pravidelné procházky v době oběda nebo po práci, nebo obyčejný fotbal v parku.
Úzkost při OCD lze také snížit pomocí relaxačních technik, jako je meditace, jóga a masáže.
Zatímco OCD nelze předcházet, její příznaky lze zlepšit pomocí terapií a léků. Včasná identifikace a léčba může také zabránit přechodu mírné OCD do závažnější formy.
Výzkum účinnosti farmakologických intervencí u OCD probíhá. Recenze výzkumu léčby v roce 2019 zjistila, že nejúčinnější je dlouhodobé podávání SSRI a že nejlepší výsledky přináší kombinace léčby s kognitivní behaviorální terapií (CBT) nebo s expozicí a prevencí reakce (ERP)[7].
Probíhají další studie léků a dalších nových léčebných přístupů, které by se mohly použít u pacientů nereagujících na SSRI, včetně kombinované a přídatné léčby a hluboké mozkové stimulace. Některé studie ukazují, že efektivní může být také typ operace známý jako přední kapsulotomie[8],[9].
[1] Inouye E. Similar and dissimilar manifestations of obsessive-compulsive neuroses in monozygotic twins. Am J Psychiatry. 1965;121:1171-1175. doi:10.1176/ajp.121.12.1171
[2] Khan MK, Dupuy AV. Estimating the prevalence of obsessive compulsive disorder in Europe over the next ten years. Poster presented at: World Congress of Psychiatry; August 21-24, 2019; Lisbon, Portugal. doi:10.26226/morressier.5d1a038557558b317a140ebd
[3] Weissman MM, Bland RC, Canino GJ, et al. The cross national epidemiology of obsessive compulsive disorder. The Cross National Collaborative Group. J Clin Psychiatry. 1994;55 Suppl:5-10.
[4] Kessler RC, Chiu WT, Demler O, Merikangas KR, Walters EE. Prevalence, severity, and comorbidity of 12-month DSM-IV disorders in the National Comorbidity Survey Replication (published correction appears in Arch Gen Psychiatry. 2005 Jul;62(7):709. Merikangas, Kathleen R [added]). Arch Gen Psychiatry. 2005;62(6):617-627. doi:10.1001/archpsyc.62.6.617
[5] Goodman WK, Price LH, Rasmussen SA, et al. The Yale-Brown Obsessive Compulsive Scale. I. Development, use, and reliability. Arch Gen Psychiatry. 1989;46(11):1006-1011. doi:10.1001/archpsyc.1989.01810110048007
[6] Stein DJ, Costa DLC, Lochner C, et al. Obsessive-compulsive disorder. Nat Rev Dis Primers. 2019;5(1):52. doi:10.1038/s41572-019-0102-3
[7] Del Casale A, Sorice S, Padovano A, et al. Psychopharmacological treatment of obsessive-compulsive disorder (OCD). Curr Neuropharmacol. 2019;17(8):710-736. doi:10.2174/1570159X16666180813155017
[8] Doshi PK. Anterior capsulotomy for refractory OCD: First case as per the core group guidelines. Indian J Psychiatry. 2011;53(3):270-273. doi:10.4103/0019-5545.86823
[9] Pepper J, Zrinzo L, Marwan H. Anterior capsulotomy for obsessive-compulsive disorder: a review of old and new literature. Journal of Neurosurgery. 2019;133:1-10. 10.3171/2019.4.JNS19275
Alzheimerova choroba
Alzheimerova choroba
Epilepsie
Přihlaste se k odběru našich newsletterů
A žádná novinka ani sleva vám už neunikne!
Pro přístup k těmto informacím musíte použít své přihlašovací údaje
Nemáte profil? Předplatit
